Když se blíží konec: Jak přijmout umírání blízkého na rakovinu

Seděla jsem s ní na posteli v mikulášský podvečer, venku byly slyšet děti pobíhající za čerty a anděly a ona mi jen tak mimochodem říká: „Víš, co bych si přála?“ Jen jsem tiše polkla a slabošsky jsem dělala jakoby nic, jako by měla říct, co si přeje na večeři nebo pustit v televizi. „Vidět ještě na Štědrý večer vánoční stromeček.“ V tu chvíli jsem pochopila, že už nejde o léčbu, termíny u lékaře nebo prázdné řeči typu „to je jasný, proč bys neviděla“. Šlo o to, být tady a teď. Naslouchat. Sdílet, co ještě sdílet můžeme. Ale já tohle tak moc, tak strašně moc neuměla…

Umírání blízkého člověka, zvlášť když jde o rakovinu, je zkušenost, kterou bychom nejraději nikdy nemuseli prožít. Přesto, když nastane, otevírá nám paradoxně cestu k hlubší blízkosti. Jak ale takovou situaci unést? A jak být nemocnému oporou, aniž bychom ho zahltili svým strachem? Snadno se řekne, hůř realizuje. Nežijeme většinou vztahy amerických romantických seriálů o objímání a otevřené komunikaci o lásce.

Malý příběh matky a dcery

Paní Dana byla celý život nadšenou kuchařkou. Milovala vaření a pečení, ale poslední týdny už neměla sílu vařit, vlastně ani jíst. Její dcera si všimla, že když se jí zeptala na radu ohledně vaření, lehce se rozzářila a připadala si platná, plná informací a znalostí.

Dcera dříve její nevyžádané rady neměla ráda. „Přidej do moučníku špetku soli“, to byl jejich běžný spor (špetku soli přece v moučníku nikdo nepozná, to je logické). A jednoho večera paní Dana požádala dceru, aby jí připravila její oblíbený moučník. „A přidej tam špetku soli…“ Dcera, která by jindy zaskřípala zuby, jen polkla slzy a sůl přidala.

Moučníku si Dana sotva zobla, protože víc nezvládla. „Tohle je přesně to, co jsem teď potřebovala.“

A dcera se ptala na kuchařské rady ještě několikrát, dokud bylo koho se ptát. Danu tu nabíjelo. Nebyl to velký čin. Nebylo to léčení. Bylo to obyčejné sdílení.

Jak mluvit a být s umírajícím

Buďme upřímní, ale laskaví

Nemocní většinou dobře vědí, v jaké fázi se nacházejí. Zlehčování („to bude dobré“) jim nepomůže, spíše je od nás vzdálí. Daleko silnější jsou jednoduchá slova: „Jsem tady s tebou.“ nebo „Můžeš mi říct všechno.“

Naslouchejme víc, než mluvme

Touha dodat naději je pochopitelná, ale někdy je největší nadějí obyčejné naslouchání. Umírající nepotřebují řešení, potřebují, abychom tu byli. Abychom zvládli unést i jejich ticho.

Malé věci jsou velké

Šálek čaje, oblíbená píseň, vůně deště, vánoční koledy. Nemusíme organizovat velká gesta, právě tyto drobnosti se stávají vzácnými poklady.

Sdílejme emoce

Slzy a smutek nejsou slabostí, ale mostem. Nemocní ocení autenticitu, ne hrdinskou masku.

Praktická stránka, která přináší klid

Rozhovory o posledních přáních, hospicové péči nebo místě, kde chce člověk zemřít, mohou být těžké, nicméně přinášejí důstojnost a jistotu.

Mysleme i na sebe

Doprovázet je náročné. Požádejme o pomoc, dopřejme si chvíle odpočinku. Jen když máme sílu, můžeme být oporou. A mít tuto sílu není jednoduché, je to mnohdy nejtěžší věc našeho života. Momenty, které si budeme už navždy pamatovat, budou nás formovat, budeme je zpětně rozebírat, mohou nás v budoucnosti i ničit. Mysleme i na sebe.

Loučení jako dar

Loučení nezačíná až v posledních minutách. Každé „děkuju“, každé vyprávění vzpomínky, každý dotek je součástí procesu. To, co si řekneme a co spolu prožijeme, zůstává navždy.

Smrt bolí, ale i v ní lze najít okamžiky krásy. Ne v tom, že končí život, ale v tom, že i v posledních dnech může být naplněný láskou, blízkostí a důstojností. To je dar, který zůstává v našich srdcích dlouho poté, co náš blízký odejde.

Onkologické onemocnění je mnohými proklínané, na druhou stranu je to na rozdíl od jiných konců možnost mít čas na rozloučení. Je to téma, o němž moc informací nenastudujete. Jedním ze zdrojů je i povídání Laury Janáčkové, která kromě své všeobecně známé sexuologické praxe už léta poskytuje podporu vážně nemocným a umírajícím lidem a doprovází své klienty při jejich poslední cestě.